Jak na klarinetu praskl plátek

Malý chlapec jménem Josífek hrával na klarinet. Byl to kluk neposedný a trochu nepozorný, takže se mu občas stávalo, že támhle v notách přehlédl křížek a místo noty gis se ozvala nota g, jinde zapomněl zahrát forte, nebo se občas pozdě nadechl a nevydržel dohrát celou notu do konce. Jinak se ale velice snažil a cvičil opravdu hodně.

Jednou cvičil venku v zahradě, kolem šli kluci a volali na něho:

„Nechceš si jít raději hrát s námi?“

„Tak jo,“ zavolal Jozífek a ve své nepozornosti, bez rozmyšlení položil klarinet, ani ho nesložil do pouzdra a utíkal ven ze zahrady za kluky. Když se vrátil domů, byl už večer a tak šel hned spát. Až ráno, když chtěl jít cvičit, vzpomněl si, že klarinet nechal celou noc venku na zahradě. Rychle utíkal ven a doufal, že se mu nic nestalo. Sice našel klarinet, kde ho včera nechal, ale ouha. Klarinet měl prasklý plátek. To asi tím mrazem, který tudy v noci prošel. Josífek zkusil na klarinet zahrát, ale nešlo to. Klarinet jen chrčel a sténal. Nedalo se nic dělat. Josífek musel jít pro plátek nový.

Když přišel do obchodu s hudebními nástroji, rovnou se zeptal:

„Dal byste mi prosím jeden plátek do klarinetu?“

„Ano, jeden tu mám,“ řekl pan prodavač „ale je dost drahý, na ten asi nebudeš mít peníze.“

Josífek se podíval a opravdu neměl dost peněz. Vypadalo to, že odejde s nepořízenou.

„Ale víš co,“ řekl prodavač, „mám tady kytaru a už na ní nemám ani jednu strunu, tak když mi od dráteníka přineseš nové struny, dám ti ten plátek.“

To, že na kytaře neměl struny, nebyla žádná náhoda. Ten prodavač totiž neuměl moc hrát a hrozně za struny trhal, až mu všechny postupně popraskaly. Josífek šel tedy za dráteníkem.

„Rád ti dám struny,“ řekl dráteník, „ale asi na ně nebudeš mít dost peněz. Tak víš co, rád hraju na bubínek, ale ten můj se mi před několika dny jaksi protrhl, tak když mi od koželuha přineseš novou kůži na buben, dám ti ty struny.“

Dráteník už se ale nepochlubil, jak se mu bubínek protrhl. Prostě se na něj jednou omylem posadil a bylo to. Tak tedy musel jít Josífek za koželuhem.

„To se ví, že tu mám kůži na bubínek,“ řekl koželuh, „ale jestli nemáš dost peněz, tak budu chtít něco jiného. Rád hraju na píšťalku a ta moje už moc nepíská. Když mi přineseš od truhláře dřevo na novou, rád ti kůži na bubínek dám.“

Koželuh trošičku zalhal, jeho píšťalka by jistě ještě pár let vydržela, ale to by nesměl zapomenout, kde ji nechal. Nedalo se nic dělat, jestli chtěl Josífek ještě někdy hrát na klarinet, musel za truhlářem.

„Samozřejmě, že tu mám dřevo na píšťalku, ale taky rád hraji na jeden hudební nástroj. Mám krásné housličky, ale rozbil se mi smyčec, už na něm nemám žádné žíně. Uděláme to takhle. Když mi přineseš od farmáře žíně na smyčec, dám ti dřevo na píšťalku.“ Truhlář hrál na housličky opravdu rád a jeho smyčec se rozbil častým cvičením. Tak šel Josífek dál, tentokrát za farmářem.

Ovšem ten povídá:

„Jestli chceš žíně na smyčec, tak to se musíš zeptat tady mého bělouše,“ a s těmi slovy ukázal na krásného bílého koně, který se zrovna pásl pár kroků od nich. Chlapec šel k bělouši a zopakoval svoji otázku:

„Dal bys mi prosím pár svých ocasních žíní pro truhláře na nový smyčec, aby mi za ně dal dřevo pro koželuha na novou píšťalku, který by mi ho vyměnil za kůži na bubínek pro dráteníka, který mi pak za ni dá nové struny, abych za ně pak dostal nový plátek do klarinetu?“

Koník se na Josífka chvilku díval a pak se k němu natočil, aby si mohl Josífek vzít z jeho ocasu žíně.

Josífek si je vzal, poděkoval, a rychle s nimi utíkal za truhlářem. Ten mu za ně dal dřevo, s ním pak utíkal za koželuhem a tak dále, až konečně dostal nový plátek do klarinetu. A že stál za to. Perfektně do klarinetu sedl a hrál jedna radost.

Bylo by pěkné říci, že od té doby byl Josífek velice pozorný, no ale nebyl. Ovšem, už nikdy nezapomněl klarinet někde venku, ale vždy ho po cvičení řádně uklidil do pouzdra.