Základní umělecká škola Frýdek-Místek

Rudolf Pečman, houslista, hudební vědec, žák prvního ředitele školy Gabriela Štefánka, patří mezi nejvýznamnější absolventy školy. Před vánočními svátky, 16. prosince, si připomínáme roční výročí od úmrtí Rudolfa Pečmana, emeritního profesora Ústavu hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity.

Rudolf Pečman, původem ze Starého Města u Frýdku-Místku (narodil se 12. dubna 1931), absolvoval obory hudební věda a estetika na Filozofické fakultě tehdejší brněnské Univerzity J. E. Purkyně, s níž pak byl spjat po celý svůj profesní život. Od roku 1955 působil jako asistent, v letech 1972 – 1990 jako vedoucí oddělení muzikologie na tehdejší Katedře věd o umění, v letech 1989 – 1991 byl proděkanem; v akademických hodnostech postupně rostl přes všechny až k doktorátu věd a profesuře. Kromě toho na fakultě zastával řadu funkcí, například byl členem vědecké rady, knihovní komise, ediční rady, redaktorem sborníků, předsedou Státní zkušební komise pro obory hudební věda a estetika, předsedou oborové rady doktorského studia pro hudební vědu. Od roku 1994 byl členem pracovní skupiny pro dějiny hudby ve střední a východní Evropě na Technické univerzitě v Saské Kamenici v Německu.
Svoje povolání nechápal čistě akademicky a muzikologicky, ale vyvíjel bohatou činnost i mimo univerzitní prostředí, a to vždy ve službách hudbě. V letech 1957 – 1990 byl členem Svazu československých skladatelů (později Svazu českých skladatelů a koncertních umělců), kde zastával různé funkce, například byl předsedou Komise pro hudební vědu. Mimořádné zásluhy měl jako spoluzakladatel a tajemník Mezinárodního hudebního festivalu v Brně (1966 – 1976), také jako zakladatel a první předseda hudebněvědného kolokvia při tomto festivalu.

Jako někdejší praktický hudebník – houslista – měl hluboký vztah ke koncertnímu životu; od založení roku 1958 byl členem výboru, v letech 1995 – 1998 předsedou brněnského Kruhu přátel hudby, jemuž se oddaně věnoval se svou životní partnerkou Jaroslavou Zapletalovou. V letech 1990 – 1992 byl dramaturgem Státní filharmonie Brno. Po celá léta jako recenzent koncertů přispíval do denního tisku a hudebních časopisů.
Jeho mnohostranná činnost byla vysoce hodnocena; Pečman dostal Smetanovu medaili (1984), Mozartovu a Janáčkovu medaili Ministerstva kultury ČR (obě 1987),bronzovou medaili Masarykovy univerzity (1994) a cenu České hudební rady (1997).
Pečmanův hudebně historický zájem dosahoval velké šíře, zejména se zaměřoval na hudbu od baroka až do 19. století. Speciální pozornost soustředil na Händela,od roku 1966 byl členem Georg-Friedrich-Händel-Gesellschaft v Halle nad Sálou, v letech 1972 – 1997 dokonce členem jejího předsednictva, a Händelovi věnoval celou monografii.
V sedmdesátých letech se zabýval hudebními bohemiky v italských hudebních archivech a později napsal další, dnes již klasickou monografii o Myslivečkovi.
Vypracoval hesla pro Československý slovník osob a institucí, podílel se na třísvazkové Hudební vědě, od roku 1996 byl stálým recenzentem v projektu Ostdeutsches Musiklexikon pro Sudetendeutsches Musikinstitut v Řezně. Další osobností, kterou se zabýval vlastně od mládí a které věnoval několik publikací, byl Beethoven,dále se zajímal o Martinů a o Dvořáka. S láskou Pečman přednášel studentům o dějinách sonáty, symfonie, opery a vedl další semináře. Ale nevyhýbal se ani méně
atraktivním tématům, jako je otázka současného publika i soudobé tvorby, a ochotně psal i zcela příležitostné texty. Zcela obdivuhodná byla jeho publikační činnost z posledních let, kdy zúročil všechnu svou předchozí práci. Šlo o monografie o Vladimíru Helfertovi (2003), knihu Člověk čistého srdce o Graciánu Černušákovi (2007) a hudebně historické publikace Hudební kontexty staré Itálie (2006) a poslední Vivaldi a jeho doba (2008). Jak se proslýchá, rozepsánu měl další knihu.
Nesmírně cenné jsou Pečmanovy vlastní vzpomínky nazvané Z hlubin paměti (2006), které začal se skromností jemu vlastní (tedy že sice není Goethe, Churchill nebo Masaryk), ale s vědomím odpovědnosti podal svědectví o skutečnostech, které prožil. Z celé knihy plasticky vystupuje jeho osobnost s širokým humanitním vzděláním a s téměř prvorepublikovým charizmatem. Předcházela jej pověst vynikajícího hudebního vědce, popularizátora a organizátora hudebního života, který mnoho znamenal a mnohým přispěl jak pro obor, tak pro hudební život nejen Brna.
Působil sice profesorským a staromládeneckým dojmem, který potvrzoval i jeho slovutný motýlek (prý se léty zvětšoval). Vynikal však osobitým, anglicky střiženým humorem: historky, které zažil, vyprávěl s velkou chutí a rád parodoval kolegy, stejně jako jeho dikci parodovali jeho kolegové. Nebyl pouze vlídný, uměl být přísný a dokázal se i náležitě rozzlobit, ale stále za tím bylo cítit jeho laskavost a dobrotu. Byl vždy ochoten pomoci a obětavě hledat nejlepší řešení a široko daleko měl pověst slušného a laskavého člověka.